Její film Electra uspěl na mezinárodní scéně. Kashcheeva se ve svých dílech nebojí přinutit diváka přemýšlet ani dráždit jeho smysly. V rozhovoru popisuje, proč se nechce najít svůj styl a třeba také to, co ji vedlo k odchodu do České republiky.
Co vás přivedlo do Prahy na FAMU?
Narodila jsem se v Tádžikistánu, a když mi byly čtyři roky, tak se moje rodina přestěhovala do Ruska. V Moskvě jsem vystudovala sound design a už během studia jsem začala pracovat v divadle jako zvukařka. Ve škole mě to hrozně bavilo, protože jsme experimentovali s různou hudbou a každý si tvořil, co chtěl. Ale potom mi v divadle, kde jsem pracovala, začala chybět kreativita. V práci jsem byla hodně závislá na tom, co ode mě režisér jako od zaměstnankyně potřebuje. Chyběla mi svobodná, kreativní tvorba a také jsem v té době začala přemýšlet, že bych chtěla jet někam do zahraničí. V Moskvě ani v Rusku mi nebylo komfortně.
Tehdy jsme potkala svého manžela, a ten také nebyl spokojený s tím, co dělá. Byl herec, ale začal se zajímat o dokumentární filmy a střih.
Já jsem se v té době potkala s jedním režisérem animovaného filmu. Dělala jsem mu k němu zvuk. Jednou jsem za ním přišla do studia, kde film natáčel. Byla tam plastelína a nějaké plátno. Uprostřed rušné Moskvy měl tmavou místnost, kde byl nějaký stůl, lampičky a foťák. Bylo to dělané na koleně. Mě to šíleně inspirovalo, protože neměl nic, ale sehnal nějaký materiál, vymyslel příběh a dělal film. Opatřila jsem si foťák a zkusila jsem doma něco naanimovat. Každý animátor zná ten pocit, když mu poprvé něco ožije a z ničeho vznikne život.
Tenkrát jsem si vzpomněla na brožuru z FAMU, protože jsem se už před tím do Prahy jela podívat, když jsem přemýšlela, kde bych mohla v zahraničí třeba žít. Vzpomněla jsem si, že je tam katedra animované tvorby a rozhodla se, že bych to zkusila. Manžel se chtěl přihlásit na střih.
Jeli jsme se podívat na den otevřených dveří. Pamatuju si, že jsem měla příjemný pocit z toho, že tam byli psi. Šokovalo nás, že lidé v Česku s nimi chodí do kin, kaváren i do školy. Když jsme přišli na katedru střihu, byl tam takový obrovský, měkkoučký pes, který nás přivítal. Seděli jsme s pedagogy, konzultovali jsme naše práce a on si nám lehl pod stolem na nohy. Byl takový hodný a měkký. Cítili jsme, že jsem na správném místě.
Studujete v češtině?
Přesně tak. Přihlásili jsme se na český program a češtinu jsme se začali učit už v Moskvě v Českém centru. Přednášky byly kousek od našeho domu. Navštěvovali jsme kurzy pro uchazeče o vysoké školy a hodně nám to pomohlo. Přijímačky jsme už dělali v českém jazyce. Můj manžel se dostal na první pokus. Mě napoprvé nepřijali. Byla jsem první pod čarou.
Do Prahy jsme přijeli v roce 2014. Manžel začal studovat na FAMU a já jsem ještě rok navštěvovala kurzy češtiny a nějaké kurzy kresby na UPRUM a AVU. Podruhé už jsem se na FAMU dostala.
V čem se podle vás liší česká a ruská animátorská scéna?
Myslím si, že státní škola, kde se učí animovaný film, je už trošku zastaralá. Šla jsem se tam podívat a nějak mně to nepřišlo inspirativní. Necítila jsem tam čerstvý vzduch. Nehýbalo se to.
Absolventské filmy, které jsem z té školy viděla, mě vůbec neinspirovaly, narozdíl od těch z FAMU, které mluvily hodně čerstvým jazykem. Soukromá škola v Moskvě, kde se učí animovaný film, a která nevím, jestli dosud existuje, stála docela dost peněz a já bych nemohla zároveň pracovat a studovat. Chtěla jsem se věnovat jenom studiu a ne tomu, abych vydělávala na školné a neměla tím pádem čas studovat.
Vy kromě toho, že animujete, jste také režisérka. Jak se vám pracuje jako ženě režisérce v České republice?
Jako ženě? To je zajímavá otázka. Při práci svůj gender vůbec nevnímám a jako režisérce se mi bez ohledu na něj pracuje dobře. Tady v Česku se snažím vytvořit si svůj tým a jsem ráda, že kolem sebe mám lidi, se kterými si rozumím.
Jakou roli hraje ve vaší tvorbě psychologie?
Obrovskou, samozřejmě. Já o tom hodně všude mluvím, že mě pátrání v lidské duši hodně inspiruje. Myslím si, že když děláme film, tak ho děláme o člověku a o tom, co cítí. Filmy, které ve mně nejvíce rezonují, hodně v duši pátrají, proto se o to snažím také. Dost čtu o jednotlivých teoriích a psychoanalýze. Čerpám tam obrovské množství inspirace.
V jakých koutech duše pátrá Electra? Co chce divákovi předat?
V hodně tmavých koutech, protože v Electře se snažím nahlédnout do nevědomí člověka, které bývá často dost potlačováno. Takový pohled je občas bolestivý a nekomfortní, ale já si myslím, že je hodně důležité podívat se do obličeje tomu, čeho se bojíme a s Electrou jdu do nevědomí opravdu do hloubky.
Vy se snažíte být ve svých filmech hodně originální. Co vám pomáhá nespadnout do průměrnosti?
Možná strach spadnout do ní. To mě asi nejvíc posouvá dál. Často u tvůrců vnímám, že si najdou nějaký svůj styl, a ten potom jedou. Je to hodně komfortní, ale tvůrce, ani divák se nikam neposouvají.
Pořád pracuju na tom, abych jakkoli obohacovala svůj vnitřní svět. Jsem otevřená i tomu, čemu nerozumím. Zajímám se o problémy, které společnost řeší. Dívám se na nejnovější filmy různých žánrů. Cestuju po festivalech, snažím se hodně číst, navštěvovat divadla a výstavy. Ale strach mě asi žene nejvíc.
Kam teď směřuje česká animátorská tvorba?
Teď se v ní pohybuje hodně zajímavých mladých tvůrců, absolventů FAMU a UMPRUM, kteří zkouší hledat nový filmový jazyk a otevírat nová témata. Nevím, jestli můžu říct, jestli je průměrná nebo nadprůměrná, ale rozhodně směřuje dopředu, hodně se rozvíjí, ale neřekla bych, že má současná česká animace nějaký trend, protože každý tvůrce je osobnost s vlastním stylem, který se snaží rozvíjet.
